Ondráček je jen pokřiveným zrcadlem naší porevoluční minulosti

Nebýt „profláknutosti - politikaření, lhaní, podvodů, hamižnosti a zlodějen“ tzv. tradičních demokratických stran, tak dnes by žádná kauza Ondráček vůbec nebyla.

Každý režim má své represivní a obranné složky, aby si udržel svou moc a pořádek dle svých představ, a to často i za cenu nejvyšší. Ty byly vždy nasazené, když to daný režim uznal za vhodné, a že to ve svém zájmu potřebuje. Míra nasazení a zákroku často neměla omezení a šla do krajnosti. Takže do poklidně demonstrujících lidí střílel carův estabilišment v předrevolučním Rusku a byly hromady mrtvých (pomohl tak k revoluci), do stávkujících lidí stříleli četníci za první republiky a byli také mrtví (radikalizovali se komunisté), své mrtvé si ve své době pořídili i vládnoucí komunisté, jak dnes je všeobecně známo, atd.

Náš dnešní režim má také své represivní a obranné složky, které mu slouží a jejich členové budou plnit rozkazy, jaké dostanou, protože za normálních okolností ani jinak nemohou. Jen dnes si natáhnou na hlavu kukly, a když by se někdo z nich případně objevil v parlamentu, tak jej nikdo nepozná a nebude co řešit.

O rozkazu v jakékoliv takové represivní nebo obranné složce se nediskutuje. Ten se musí první vykonat, splnit a potom si případně dotyčný může stěžovat (což je obvykle existenční sebevraždou, vůbec nemluvě o jeho případném neuposlechnutí).

Ondráček ve své době byl členem takové represivní složky, „což samo o sobě je už jeho proviněním“ (v té době koloval takový vtip: „Kdyby ses nebyl tak dobře učil, tak jsi mohl být také policajtem a mohl ses mít dobře). Jenže co dnes s Ondráčkem??? To je otázka.

Čí je zásluha, že Ondráček se dnes politicky dopracoval až tam, kde je (nic proti jeho osobě a odbornosti, to je jen jeho věc)?! Proč komunisté se za 28 let po revoluci už dávno tak nějak přirozeně „neztratili v trávě“, ale naopak po celou dobu zasedají v parlamentu a dnes také ovlivňují sestavování vlády?

Nebýt „profláknutosti - politikaření, lhaní, podvodů, hamižnosti a zlodějen“ tzv. tradičních demokratických stran, tak dnes by nebylo co řešit a žádnou kauzu Ondráček bychom tady vůbec neměli. Proto se celá záležitost nakonec jeví jako „pokřivené zrcadlo naší nedávné porevoluční minulosti“ a případné demonstrace budou jen protestem proti tomu, o co se tyto strany tady zasloužily, takže proti nim samotným. Ale navrch asi bude mít ten, kdo bude nejvíce křičet a hřímat.