Vlastimil Dorotík

Je smysluplná změna ústavy vůbec reálná?

5. 03. 2017 19:18:01
Nějak rychle krátce po revoluci se vytratily z veřejného prostoru polistopadové představy a ideály o podobě a úloze státu, jako správě věcí veřejných. Možná si na ně ještě někdo bude pamatovat.

Tehdy padaly slova jako: Chceme stát malý, přiměřený, zbytečně nebyrokratický, účinný, efektivní, úsporný, transparentní, nezkorumpovaný, respektující a chránící člověka-jednotlivce, jeho práva, vlastnictví, svobodu, nemíchající se do jeho soukromí, neobtěžující a nešikanující jej, ....

Jenže, kde že ty loňské sněhy jsou. Nezůstalo jediné, o kterém by se po čtvrtstoletí dalo říct: "Ano, takový je náš stát“. Zato se velice rychle po revoluci stal pro několik „vyvolených“ prostředkem prospěchu, nástrojem pro business, způsobem, jak se velice rychle a bezpracně dostat k majetkům a penězům. A nakonec potvrzením skutečnosti, že koupit si je možné téměř cokoliv a kohokoliv, jen když na to je.

Z pragmatického hlediska, to není nic nelogického, překvapivého a nepochopitelného. Takový je prostě kapitalismus. Jen to ukazuje na skutečnost, jak naše porevoluční povědomí a představy byly nezralé, naivní a tedy i bohužel často hloupé.

Člověk bez snů a ideálů nežije. Proto i přes to všechno není zcela od věci stále přemýšlet o něčem lepším. Příležitost k tomu vždycky nějaká je. Opět se otevírá diskuse o změně ústavy a ústavních zákonů, změně principů fungování státu (o volebním systému, počtu zastupitelů, existenci Senátu, ... a jiné). Pokud si hrajeme na demokracii, tak jsou to témata zcela na místě, samozřejmě by měla být věcí veřejnou a věcí každého svéprávného jednotlivce. V této souvislosti je nutné odmítnout vnímání, které je veřejnosti účelově podsouvané, že se jedná o věci velice složité, navýsost odborné, a proto se jimi mají zabývat jen hlavy pomazané a vyvolené.

Právo sice je záležitost odborná a práce pro lidí erudované, jenže výsledky této práce by měly být jednoznačně srozumitelné a pochopitelné pro všechny ostatní normální lidi kolem. Bohužel, že by tomu tak skutečně bylo, to nelze tak jednoznačně říct, a to ani u těchto odborníků samotných, kteří se paragrafy živí. Řadový občan nemá potřebu znát a rozumět úplně všemu (od toho máme právní služby). Ale srozumitelnost, pochopitelnost a jednoznačnost výkladu základních-ústavních zákonů se jeví jako elementární nezbytná potřeba a vybavení každého občana, pro všechny lidi a ne jen pro vyvolené.

Učebnice popisují ústavní principy demokratického státu všemi existujícími atributy demokracie: Jako je svoboda člověka, rovnost jeho práv, solidarita mezi lidmi, dělba státní moci na tři pilíře demokracie (zákonodárná, výkonná a soudní), tomu odpovídající státní zastupitelské orgány, jejich obsazování na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním, ... . Taková je teorie.

Realita je jako obvykle poněkud jiná. Svoboda člověka je stále relativní, dříve ji určovala příslušnost k určité víře, barva stranické knížky, dnes je to výše majetku a bankovního konta. S rovností práv člověka je tomu podobně, stále tady máme rovné a rovnější. Solidarita mezi lidmi sice je, ale na úrovni státu se stala předmětem a nástrojem politického boje, jak si před volbami uplácet a naklánět voliče a nebo velice dobrou příležitosti pro výnosný business.

Rozdělení státní moci na tři samostatné pilíře formálně máme. Ale personálně a kompetenčně jsou tak provázané, že je téměř eliminovaná smysluplnost a účinnost tohoto rozdělení. Ve výsledku prakticky žádné rozdělení moci zákonodárné a výkonné není, nakonec se vše sbíhá u několika lidí na sekretariátech vládnoucích politických stran a u jejich lídrů. Kontraproduktivní a paralyzující je kumulace funkcí u jedné osoby politika. Být současně funkcionářem na obecní, krajské a stání úrovni a nebo v řadě dalších institucí, je jen sbíráním funkcí a souvisejících platů, včetně funkčních náhrad, případně „kolíkováním si vlivu ve veřejné správě" funkcionářem jedné strany. Jen obtížně to může být o řádně odvedené práci, jejich výsledcích a přínosech pro společnost (přece jsme stále jen lidé, pro které den má jen 24 hod ...).

Podobně tomu je se sezením jednoho politika na jedné židli v Poslanecké sněmovně a současně na druhé ministerské ve vládě (zákonodárná a výkonná moc mají být oddělené). Diskutovaný klouzavý mandát poslanců sněmovny po dobu jejich angažmá ve vládě je devalvací ve volbách získaného mandátu. Samozřejmě jinak je to jen účelový protekcionismus dotyčných osob, kontraproduktivní kumulace moci a paralyzování systémového rozdělení státní moci. Pro daného ministra se účelově vytváří pojistka stále otevřených zadních vrátek pro případ, že by neuspěl na svém postu ve vládě a musel odejít. Uklidí se tak zpátky do Poslanecké sněmovny, kde může dlouze a nerušeně rozdýchávat svůj ministerský neúspěch a křivdy na něm spáchané. Jeho nečinnost přitom ničemu a nikomu nevadí a nikdo to neřeší.

Objevil se návrh na snížení počtu volených členů parlamentu, či přímo zrušení Senátu. Z hlediska stávající účinnosti a efektivnosti práce parlamentu to logiku má. Na druhé straně je skutečností, že něco nedostatečně nastaveného a tedy nedostatečně funkčního, nemusí být hned důvodem k úplnému zrušení jeho podstaty, aniž by proběhly opatření a snahy o její potřebné narovnání a zlepšení. Něco podobného se tady už stalo hned po revoluci zrušením „státní plánovací komise“, jako přežitku předcházejícího systému. Jenže bývalé a nevyhovující "socialistické plánování" není opodstatněným důvodem pro zrušení celého institutu plánování jako takového (vždyť plánoval a stále plánuje celý rozumně uvažující svět). Důsledkem takového doslova "vylití vaničky i s dítětem" bylo následné dvacetileté zmítání se našeho státu bez jakékoliv koncepce a strategie ve všech oblastech jeho působnosti (energetická, bezpečnostní, hospodářská, vzdělávací, sociální, ..... v posledních letech se situace naštěstí aspoň formálně změnila). Do jaké míry to byl účel a nebo diletantství, to je k diskusi. Ale kdybych jako případný diverzant chtěl paralyzovat fungování státu a jeho ekonomiky, tak bych udělal přesně toto, zrušil bych jakékoliv a především strategické plánování.

Takže pochopitelně ze stejných důvodů nejsem pro rušení Senátu, aniž by se uskutečnily opatření pro narovnání, využití a uplatnění jeho smysluplného potenciálu. Chtěl bych jeho reálnou (ne jen formální) funkční a kompetenční emancipaci vůči Poslanecké sněmovně, se zaměřením na správu ústavy a souvisejících ústavních zákonů. Poslanecká sněmovna nechť se věnuje zákonům ostatním, procesním a prováděcím.

Snížení počtu křesel v Poslanecké sněmovně, proč ne? Určitě by se ušetřilo. Ale že by zrovna v tomto byla cesta ke zlepšení její činnosti a zvýšení její účinnosti? Ta bude spíše spočívat právě v revizi stávajícího rozdělení státní moci, jejich současných kompetencí a optimalizaci procesů jejího fungování.

Samostatnou kapitolou je volební systém. Obecná proklamace o svobodných, přímých a rovných ...., to je v pořádku. Čertovo kopýtko je jako obvykle v detailu. Rozdělení státu na volební okrsky, mandáty, přepočítávání hlasů, související metody a techniky, ..., to vše je pro naprostou většinu lidí ve společnosti tzv. „vyšší dívčí“. Vůbec netuší, nechápou a jen se diví. Reálně ani nemohou vnímat a poznat, jak to ve své podstatě u demokratických voleb probíhá. A že na tom „detailu“ přece jen něco je, o tom svědčí i to, že se v této oblasti uskutečnilo už několik dílčích změn, o kterých se na veřejnosti téměř vůbec nemluvilo, nediskutovaly se (proč a jaký měly účel), informování veřejnosti dostatečně neproběhlo. A nakolik se o tom mluvilo a jak se domýšlely jejich důsledky mezi samotnými politiky, o tom svědčí např. povolební překvapení některých z politických stran, které v jedněch volbách, i přes slušný počet hlasů, získaly neúměrně nižší počet mandátů v dané regionu, čímž také nezískaly odpovídající vliv (že by diskriminačně nastavený systém???).

A úplně nakonec. Ať lidé volí jak volí, celé čtvrtstoletí na zastupitelských židlích sedí stále stejní lidé, jedni a ti samí (takové náhody přece neexistují). Z toho pohledu navrhované omezení „dvakrát a dost“, se jeví jako více než příhodné. Politika v Poslanecké sněmovně by neměla být celoživotním hlavním zdrojem obživy člověka. Měla by jej živit především práce, po které je poptávka a za kterou jsou zákazníci ochotni platit. Což podle míry popularity našich politiků Poslanecká sněmovna zcela určitě nepředstavuje.

Bylo by možné pokračovat .... Je tady ale jedna podstatná a zásadní otázka. Jak jsou jakékoliv ústavní změny v tomto státě průchodné a realizovatelné? Dnes v této věci drží prakticky všechnu moc ve svých rukou Poslanecká sněmovna. Senát je jen formální, impotentní, je jen stafáží naší demokracie. A Poslanecká sněmovna si svou stávající moc pochopitelně jen tak vzít ani omezit nenechá.

Žádné zlepšení ústavního systému zřejmě nebude, pokud se téma korekce a optimalizace rozložení státní moci a tedy i změny ústavy nestane nosným tématem některé z politických stran a některých z parlamentních voleb. Nebo pokud Senát neprocitne a nepřihlásí se o své logické a smysluplné ústavní kompetence. Poslední variantou může také být, že lidé si více uvědomí principy demokracie a svou demokratickou vůli ve věci půjdou diskutovat na náměstích.

Pro začátek by ale stačilo, kdyby se o těchto věcech aspoň více mluvilo a diskutovalo tady a v ostatních médií. Aby lidé do celé problematiky více viděli a dokázali se v ní lépe orientovat. Demokracie se ve své historii prosazuje stále více, jenže individuální a úzce skupinové zájmy se jen tak nevzdávají a dokážou i demokratické prostředky velice rychle a úspěšně otáčet a vyžívat ve svůj prospěch. Potom z demokracie je najednou oligarchie, aniž by to někdo vůbec postřehl.

Autor: Vlastimil Dorotík | karma: 11.07 | přečteno: 251 ×
Poslední články autora