A to na protežování a prosazování neschopných a současně všehoschopných, odměnou za jejich stranickou podporu, oddanost a loajalitu.
Strana si vytváří a pěstuje své vlastní „cizopasníky“, kteří ji prakticky vysají a nakonec ji dovedou k vlastní nekompetentnosti a naprosté impotenci. Začátkem takového konce jsou obvykle projevy „… o kůlu v plotě …“ a nebo „… jak někdo někoho ojebal …“.
Takto si zapleveluje nejen své vlastní řady, ale především pozice ve veřejné správě, kde by měla generovat a předvádět výsledky, které by v očích voličů prodávaly její stranickou značku a získávaly jejich přízeň a náklonnost (skutečnost ukazuje na pravý opak).
Není se čemu divit. Elektorát strany má převážně defenzivní charakter. Byť je poměrně masový, rekrutuje se z té části společnosti, která v převážné míře není zrovna tahounem společenské úspěšnosti a pokroku, spíše naopak, potřebuje zastání a pomoc.
Z jejich řad jsou vytahováni ti asertivnější jedinci, kteří mají ambice mluvit, zastupovat ostatní a většinou tak plní její stranické orgány. Ti potom také svádějí krutou (až bratrovražednou) bitvu o to, kdo z nich bude na kterém místě které kandidátky do těch či oněch voleb (je o co bojovat, když jim to vyjde, tak v jejich výchozí pozici to je na 4 roky, případně více, zajištěný nemalý a stabilní příjem, řada bonusů, prebend a hlavně „ten pocit důležitosti a moci …“).
Ve straně se také vyskytují a prosazují určití „profíci“, lidem známí jako „kariérní politici“. Tito jako oportunisté, kalkulující pod heslem „jednooký mezi slepými králem“, se snaží „chytit svou příležitost za pačesy“ a předvádět, co dokážou.
Jenže. „Oni opravdu umí, to o nich nelze zrovna říct“ (parafráze z Járy Cimrmana). Formální kompetence jim upřít nelze (dnes pomalu každý má nějaký ten „vysokoškolský papír na hlavu“). Ale s jejich opravdovými a reálně použitelnými schopnostmi, které by skutečně něco i užitečného generovaly, je to na pováženou. Jedinců, jako je Miloš Zeman, který z pozice stranického lídra vytáhl svou stranu z prahu „propadliště dějin“ zpět do Strakovy akademie, se nějak nedostává. Jiří Paroubek předvedl, že řídit stát na úrovni RaJ a s podporou zábavného průmyslu sice krátkodobě lze, ale ne na dlouho. A ti ostatní? Ti zjevně vůbec ani nevěděli a dosud stále nevědí, kde je sever. Zjevně byli a jsou loutkami voděnými někým a dělajícími to, co se od nich žádá, za co je někdo dobře platí a drží u moci. Vypadá to, že dnes ani sami nevědí, čí vlastně jsou.
Ono není se čemu divit a z lidského hlediska je těžké jim něco zazlívat (???). Dostali příležitost, a tak se opravdu snaží. Jenže jejich dosavadní, skutečně profesionální práce, která by byla jakkoliv pro lidi užitečná (mezi lidmi se mluví o „poctivé práci“), byla veškerá žádná a nebo jen minimální. Takže oni sami vůbec netuší, jaká je realita života ostatních lidí ve společnosti, o kterých jen tak lehce od stolu rozhodují, co vlastně tyto lidi trápí, co potřebují a chtějí. Od školních lavic se utápějí v samém schůzování, dlouhosáhlých samoúčelných projevech o ničem, vnitrostranických šarvátkách a hlavně v neustálých obavách o vlastní pozice-židle (tak jako soudruzi před třiceti léty).
Názorně to je možné vidět na angažmá v dnešní vládě. Jako vítězové voleb, kteří mají premiéra a řadu ministrů, tři roky vládli podle partitury a dikce, kterou určoval a předkládal jejich koaliční partner. Do nedávných dnů to bylo vládnutí úspěšné. Když ale rok před novými volbami zjistili, že jejich koaliční partneři by je mohli případně zastínit, a že by si toho mohli všimnout i voliči (jestli tady náhodou nejsou jen do počtu …), tak ze dne na den se vrátili ke své „obvyklé stranické politické praxi“.
Tato „tradiční politická strana“ (jak se sama označuje) si najednou sama všimla, že „ideově a obsahově je zcela prázdná“, že vůbec nemá co nabídnout. Proto také ihned začala intenzivně hledat jakákoliv témata, kterými by jakékoliv voliče oslovila a zaujala, jen a aby ji volil (začala vymýšlet neuvěřitelné …, ode zdi ke zdi …). Současně politickou scénu začaly zmítat uměle a účelově vytvářené koaliční spory, šarvátky, očerňování a osočování, kriminalizace, pochybné kauzy … , „tak nějak, jak jsme na to v uplynulém čtvrtstoletí byli zvyklí“.
Jenže pro spoustu lidi v tomto státě to jsou aktivity a snahy naprosto zoufalé, obtížně uchopitelné, a tak také nepřijatelné, zemi nepřinášejí za mák pozitivního (za nemalé peníze, jež stále tečou …). Také je obtížně přijatelné, že se opět přestává seriózně vládnout nebo spíš se už asi prakticky nevládne. Že se už jen po celou dobu poslední jedné čtvrtiny volebního období na plno a nechutnými prostředky bojuje a bojovat bude o nové pozice v novém volebního období …. (obdivuhodná to efektivnost práce …???).
A nakonec je úplně zvláštní, že nikomu v této straně zřejmě vůbec nedochází, že to zjevně není zrovna ta nejlepší strategie, jak dosáhnout volebního úspěchu. Řečeno jejich slovníkem, že „tak nějak vlastně ojebávají sami sebe“.
