Národ, vlastenectví, patriot, … to přece nejsou úchylky?

Tato a jim podobná slova se stala dnes synonymem něčeho, co se již jaksi moc nenosí, už nejsou „in“. A není také moc korektní o nich mluvit a už vůbec je aktivně používat.

Skutečně je to něco, co se přežilo, co už nepotřebujeme?

A nebo se to jen nehodí do krámu postupující globalizaci, rozpínajícímu se nadnárodnímu kapitálu a budování novodobých mocenských impérií? Je v našem zájmu vymazat hranice a identitu jednotlivých států, národů, aby lidé v nové "kontinentální unii" zapomněli, kdo a čí vlastně jsou?

Pokud slova nacionální, patriot, … se stanou politickou doktrínou a získají nějakou tu příponu typu  „-ismus“, potom je to problém. Ten jsme tu již měli v minulém století. Byl to extrém, pořádné vychýlení na jednu stranu a celý svět za to zaplatil milióny životů a potoky krve. Jenže, nedochází dnes ke stejně extrémnímu vychýlení, ale na druhou, zcela opačnou stranu? A tušíme vůbec, čím a kolik za to můžeme nakonec zaplatit? 

Pokud slova národ, vlast, patriot, … se pojí ke společenství lidí, má dnes i historicky mnoho společného, tvoří jeden ucelený a funkční správní celek (konkrétní obyvatelé na vymezeném území), jeden stát, tak co je na tom pro normální lidi, společnost nekorektní?

Krev není voda, vlastní kořeny a vazby ke svému společenství a zemi nelze jen tak jednoduše zpřetrhat a zapomenout. Názorně je to vidět na imigrantech, kteří v minulých stoletích byli cíleně importovaní do západních zemí. Dnes tam tvoří celé etnické komunity a dávají o sobě jak se patří vědět (ani po generacích nezapomněli …).

Pokud mantrou mocných dnešní Evropy jsou sílící trendy globalizace a multikulturalismu, tak se také vůbec nelze divit tomu, že není zájem o fungující, prosperující a posilující stát v ní (případná rétorika o opaku je jen „falešným plácáním do větru a pokrytectvím“). Když se v těchto dnech Británie nějakým multi-kulti snahám vzepřela, tak byť se skřípěním zubů, přesto se s ní vedou jakž takž seriózní jednání, protože Británie je přece někdo. Ale když před časem např. Maďarsko dalo jasně najevo, že si do svých svrchovaných státních a národních záležitostí nechá mluvit „odsud až posud“, tak se bez jakýchkoliv skrupulí stalo „zemí Orbánova nacionalismu a odsouzeníhodnou černou ovcí“ (???).

Takže, nakonec stejně tak jako se nepovedl a nechvalně skončil nacionalismus v Evropě dvacátého století, se zřejmě nepovede umělý multikulturalismus v Evropě století dvacátého prvního. Je jen otázkou, jakou cenu a čím za tento další sociální a socialistický experiment a nějaké mocenské hrátky, budeme muset zase jednou zaplatit?.