Za neutralitu země a demokracii švýcarského typu

Svět se zmítá v krizi a to je vždy čas na změnu a posun dopředu. Každá změna sebou nese rizika, ale také i řadu příležitosti.

Paradoxem dnešní doby je, že svět se za posledních 100 let z hlediska vědecko-technického rozvoje, technologií, a tak i kvality života mnoha lidí na zemi změnil k nepoznání. Naproti tomu mocensko-politické paradigma tohoto světa se nezměnilo prakticky vůbec. 

Uplynulých 100 let, až dodnes celý svět definovaly výsledky I. a II. sv. války.

Souvisí to s vzestupem ekonomické moci USA (po vyřešení si domácích problémů v druhé polovině 19. století). Podobně tak i moci SSSR a následného Ruska (po pádu carského Ruska 1917).

USA a Rusko se tak staly na celých sto let a více dvěma nezpochybnitelnými světovými mocnostmi, které sice od počátku jako nesmiřitelní rivalové po celou dobu stojí proti sobě a "drží se pod krkem", ale současně i tak se vždy dokážou spolu dohodnout na tom, jak si rozdělit celý svět na sféry svého mocenského vlivu a tyto dohody potom nějak respektovat a dodržovat prakticky až dodnes (i když se přitom navzájem neustále testují, jestli už konečně není určitá možnost a příležitost si tu světovou moc více přechýlit na svou stranu). Jenže, nic netrvá v světě věčně.

Prudký a nezadržitelný rozvoj vědy a techniky - komunikačních technologií to jejich absolutní držení moci nad světem nahlodává a značně komplikuje. 

Moc každého státu vychází z potenciálu a síly moci jeho lidu (to není žádný marxisticko-leninský výkřik, to je fakt). A je tak podstatné - důležité, kdo tyto lidi, jejich moc ovládá, kdo a jak ovládá veřejné mínění. Informační a komunikační technologie svým nekompromisním tlakem takto nahlodávají držení a uplatňování moci mocných nad lidmi. To, co bylo možné z hlediska moci, manipulace a ovládání lidí ještě před nedávnem, je dnes naprosto neudržitelné a nemožné. Např. ještě před nějakými 33 léty bychom si o dnešním dění ve světě - třeba na Ukrajině přečetli jen tu jednu správnou pravdu v Rudém právu a slyšeli v našich televizních zprávách. Podobně by tomu bylo na druhé straně světa, kde zase tiskli a šířili jen tu jejich správnou pravdu. To dnes ale už zjevně neplatí. Ne, že by zcela zmizely ty jednostranné správné pravdy, ale dnes jsou ihned dostupné všem, po celém světě. Je to sice pestré jako bonboniéra, ale je už na každém jednotlivě, který bonbón si kdo vybere a ochutná (kdo na to má žaludek, tak ji spořádá celou).

Tím vším, 100 let přetrvávající mocenské rozdělení a sešněrování světa dostává trhliny. A to i přes všechny mocensky vynucené a demonstrativní projevy jednoty a semknutosti (ty tady už před léty zavedli praktikovali komunisté a SSSR). Mocenské paradigma dnešního světa se tak stává neudržitelným.

Evropa historicky, po více než tisíc let představovala a byla centrem, lídrem civilizovaného světa novověku, ať už byl jaký byl. Jenže v průběhu posledních 100 let se postupně stávala teritoriem mocenského střetávání světových mocností a předmětem jejich mocenského dělení světa, čímž naprosto pozbyla to, co představovala do konce 19. století.

A tak až do konce 80. let minulého století byla Evropa přetnutá na dvě poloviny. Ta západní polovina byla protektorátem USA. A ta polovina východní protektorátem Ruska (tehdejšího SSSR).

Po roce 90 se to sice poněkud změnilo a ta dělící čára se posunula více na východ, ale na samotném mocenském postavení jednotlivých zemí Evropy se prakticky nic nezměnilo. Jen jakoby posílil protektorát USA v Evropě, jehož výkonným protektorem se stalo sjednocené Německo, které ale přesto všechno je stále až dodnes de facto okupační zónou západu - tedy USA (konec konců, dnešní podoba Evropské unie ovládané Německem je jednoznačně prostředkem USA pro snadnější kolonizaci, dobývání a ovládání zbytku Evropy). 

Rusko po roce 90, jakoby zdánlivě ztratilo (USA se holedbaly, jak vyhrály studenou válku). Ale v těchto dnech Rusko celému světu nakonec ukázalo, že je to spíš zdání, než skutečnost. Rusko je opět zpátky a nadále je vyrovnaným mocenským konkurentem a soupeřem USA (a i toto dnes ukázat světu je asi smyslem a účelem dnešních hrátek Ruska s Ukrajinou).

Na první pohled to vypadá, že ani dnes se nic nemění a stoleté mocenské praktiky pokračují dál. Jenže, USA a Rusko sice světovými mocnostmi nadále zůstávají, ale pomalu se k ni přidává Čína (ta neharaší zbraněmi, ale svým technickým, technologickým, produkčním a ekonomickým růstem nezadržitelně dobývá svět).

A potom, přichází asi to hlavní. Samotná Evropa si evidentně začíná uvědomovat, do jaké situace a role se za uplynulých 100 let nechala vmanipulovat, zpacifikovat. A nakonec, že se už nejedná jen o nějaké ideologické hrátky, ale že z hlediska samotné existence jde přímo do tuhého a o život – drancování Evropy, ekonomická krize dopadající na Evropu, překotný růst cen, rostoucí inflace, naprostá energetická a surovinová závislost, okrádání a vykořisťování lidí, enormní nárůst chudoby a nezadržitelně šířící se bída obyvatelstva, ......, to vše a další podněcuje strach a nespokojenost lidí v Evropě, kteří se už nebojí to dávat najevo.

Evropa dnes už není těmi kolonizátory zbytku světa, jako bývala, ale Evropa samotná je objektem kolonizace jak ze západu, tak nakonec i z východu.

Rizika z dalšího takového vývoje jsou zřejmá – pokračování dalšího zbídačování Evropy, které nakonec nutně musí vyústit ve válku USA na teritoriu Evropy proti Rusku.

Každá krize ale sebou přináší i potenciální šance, příležitosti. A tak i Evropa zcela určitě má své nadějné vyhlídky na lepší budoucnost. Tam, kde je víra, tam i naděje vždy nějaká existuje.

USA po celé století uplatňuje svou mocenskou politiku nad světem „sofistikovaným" kolonizováním jednotlivých zemí, rozséváním svých vojáků a vojenských základen v nich. A když „soft" nějak nefunguje a nebo je to na dlouhé lokty, tak stále mají po ruce nějaké to humanitární bombardování.

Rusko do konce 80. let uplatňovalo svou mocenskou politiku ne až tak "soft", asi poněkud drsnější, ale jinak naprosto stejně, stejně invazivně (minimálně všemi prostředky si chránilo svou, dohodami získanou sféru svého vlivu, viz roky 1956, 1968, .....).

Vypadá to, že až nouze naučila Rusko, že není potřeba vždy a za každých okolností vyvážet svou ideologii a moc na druhou stranu světa, že mu úplně postačí, když si bude řádně chránit, obhospodařovat to, co má (a má toho dost), a že s tím si vystačí. Že vzhledem k dnešnímu stavu vědy a techniky a technologií na tu druhou stranu světa stejně dosáhne tak, jako tak. Takže proč by mělo samo si tak intenzivně pouštět vlastní žilou, a takovým způsobem se až existenčně oslabovat (zřejmě se muselo v 80. letech nacházet pomalu až na pokraj vlastního kolapsu).

Že to Rusku dnes funguje, to ukazují skutečnosti posledních dnů. Putin předvedl celému světu, že dokáže zajistit obranu a bezpečnost své země "ať si říká, kdo chce, co chce říká", a to i kdyby se USA se všemi svými povinně poslušnými satelity a koloniemi „pokostičkovaly".

---------------------------------------

Co se dnes, v důsledku takové současné situace pro Evropu nabízí, jaké má příležitosti? Může dnes Evropa rehabilitovat svou suverenitu a po 100. létech se takto zase emancipovat?

Pro západní část Evropy to na první dobrou asi moc nevypadá. Historie od II. sv. války je v ní tak hluboce zakořeněná, že jakkoliv by se chtěla z ní vymanit a cokoliv změnit, bude to pro ni obrovský problém.

Kdežto východní část Evropy je na tom asi podstatně lépe. A to, jednak s ohledem na svou nedávnou historii, co by vazala SSSR, ale hlavně na současnou potřebu dnešního Ruska mít ve střední Evropě aspoň neutrální a nemilitantní zónu, když už nemůže tam uplatňovat svůj mocenský vliv přímo.

Takže země střední a východní Evropy, a tedy i ta naše malá česká zemička dnes mohou usilovat o svou neutralitu. Nakonec v Evropě je téměř desítka zemí, které neutrální už nějaký čas jsou a funguje to. Neutralita a s ní, na mírovém principu spolupráce a obchodování se všemi a na všechny strany.

Samozřejmě se hned nabízejí obavy a argumenty strašící před agresí a okupací ze strany Ruska. Co bylo, to bylo. Dnes je mocenská situace evidentně naprosto jiná. Rusko nepotřebuje nějak imperiálně expandovat, dokáže si zajisti svůj vliv ve světě i jinak. A na Ukrajině je krásně vidět, že Rusko na Ukrajinu vyhnaly a dotlačily USA za povinné podpory svých servilních kolonií. Že pokud by Ukrajina byla neutrální a demilitarizovanou zemí, jak bylo už před léty ujednáno, tak dnes by Rusko na žádnou "pomoc a ochranu" svých lidí na Donbas nepospíchalo a ani by si to nedovolilo.

Rusko potřebuje kolem sebe bezpečnostní neutrální a nemilitantní zónu, aby tak oddálilo potenciální vojenské hrozby ze strany USA a NATO, což je ze strany Ruska naprosto legitimní požadavek (skutečnosti jednoznačně ukazují, že USA si na nějaké dodržování smluv a mezinárodního práva zrovna nehrají, a když se jim to hodí, tak bombardují o sto šest, samozřejmě vždy jen a jen humanitárně).

Střední a východní Evropa by se tak mohla stát zónou samostatných nezávislých a neutrálních států, které by spolu spolupracovaly ve formátu a na principu, např. dnešní V4, k čemuž by se evidentně přidali již léta neutrální Švýcaři, stejně jako Rakousko (Švýcaři přece dříve laškovali i s EU, ale když zjistili, co je to za spolek, tak zjevně velice rychle vycouvali, stejně jako Britové, přestože řadu společných pravidel dnes sami aplikují).

No, a k tomu a k takovým neutrálním státům nevyhnutelně patří "demokracie švýcarského typu". Proč? Švýcarsko dnes evidentně a jednoznačně představuje demokracii té nejvyšší úrovně – prakticky bez přívlastků. A jen taková demokracie může být skutečnou demokracií, kterou není možné tak snadno nabourávat zvenčí, účelově deformovat dle potřeb zájmových skupin – oligarchie, jak domácí, tak především zahraniční, globální, která např. tu naši dnešní demokracii jednoznačně ovládá (naše dnešní demokracie je demokracií jen zdánlivě, jen formální, máme tady vládu oligarchie jako řemen .....).

Takto bychom se vymanili z dnešního, opět dekadentního područí a vlivu USA (před 30. léty jsme byli stejně tak v područí SSSR) a samotné světové mocnosti by si dobře pohlídaly, abychom někdy se nepřiklonili, či nespadli na něčí stranu.

Dnešní ekonomická, až existenční krize a nouze Evropy na 100% nějaké změny sebou přinese. A každá změna je sice rizikem, ale současně i příležitostí. Takže teď záleží jen na nás, jak tuto dnešní příležitost sami využijeme (jenže s Fialou a jeho partou HIC z toho evidentně nic nebude).