Kolonizace a vysávání zemí našeho typu včera a dnes

Že jsou mocní a mocnější, a že ti mocnější žijí na úkor těch méně mocných, je skutečnost, která je stará jak lidstvo samo.

Imperiální a koloniální politika, tak jak ji známe ještě z počátků minulého století, je v dnešním civilizovaném světě už jen obtížně realizovatelná, vojenská řešení s následnou protektorskou správou se už nějak nenosí (obzvláště po vlně národně osvobozovacích bojů a revolucí).

Jenže ti mocnější, tak jako dřív, ani dnes nedokážou naplnit své potřeby a žít svou životní úroveň jen z vlastních zdrojů, z vlastní práce, proto nás - ty méně mocné, stále i dnes potřebují. Jak to ale jen udělat, aby to bylo politicky před lidmi průchozí?

Doba po I. sv.válce ukázala, že státy poválečné Evropy jde pacifikovat a ovládat i bez střílení, okupace, a to i přes oceán. Co není vhodné dobýt vojensky, toho lze dosáhnout ekonomicky, obchodně a ideologicky (práce s informacemi dokáže své). Potvrdilo a zdokonalilo se to po II. sv.válce, a k dnešní dokonalosti to bylo dovedeno na konci minulého století.

Základním předpokladem takového úspěchu je v dané zemi zajistit takový politický systém, který je možné zvenčí vhodně, účinně a účelově ovlivňovat, manipulovat, a tak prosazovat si, co je potřeba. Je to poměrně levnější, ale hlavně funkční, účinné a "ruce si navenek špiní někdo druhý". Přitom vynaložené náklady se velice brzy násobně, násobně vrátí. Takový je podstata a princip kapitalismu. Koncentrace zdrojů a kapitálu je pro to dostatečná, tak co by tomu mohlo bránit (v jednom francouzském filmu bylo: „Nadnárodní kapitál se propojil dříve, než stačili tak učinit proletáři všech zemí“). A jaký politický systém je k tomu účelu vhodný?

Monokracie - autoritářské, diktátorské režimy jsou použitelné, ale z určitého hlediska jsou zjevně rizikové – co je dnes pod kontrolou, zítra může být úplně naopak a těžce se to získává zpět. Viz Batista versus Castro na Kubě - poslušný lokaj v zemi za humny byl vyhnán a na půl století zemi ovládl ideologický úhlavní nepřítel, navíc podporovaným vlastním lidem. A nebo jiným ukázkovým případem je ambiciózní mocenský osobní přerod Husajna v Iráku - z poslušného služebníka, do kterého bylo hodně a hodně investováno, se stal neposlušný, nepohodlný odpůrce, rebel, a tak nežádoucí nepřítel. Nebylo sice tak těžké jej odstranit, ale ty náklady a trable s tím spojené, které stále rostou i dnes a nejsou u konce.

Demokracie – kolektivní režimy vládnutí a správy země se ukázaly pro daný účel daleko výhodnější a příznivější (rádoby humánnější).

Ono není demokracie jako demokracie. Ta může mít a má celou řadu přívlastků, a tak i řadu modifikací a její podoby jsou tedy rozdílné, tedy i různě demokratické.

Jsou demokracie s poměrně stabilním a dostatečně funkčním systémem vládnutí a státní správy země – takovým etalonem je demokratický systém v USA, ale i Británii, Francii, v Rusku, ….. (jak vidno, všechny světové mocnosti .....). Charakteristickým znakem je stabilita, systémová funkčnost a účinnost, jednoznačné vymezení a rozdělení kompetencí a odpovědností. Zvolení kompetentní a odpovědní politici své pozice využívají naplňují v maximální míře a nenechají si v době svého mandátu do toho jen tak někým zvenčí „zasahovat, kecat“.

Jsou ale demokracie, kde systém vládnutí a státní správy je naopak možné poměrně snadno ovlivňovat – nemístně lobbovat v něm, korumpovat, vyvolat krize, protahovat a udržovat bezvládí, ….., účelově jej paralyzovat. Charakteristické znaky jsou úplně opačné – poměrně nestabilní, narušená systémová funkčnost, nejednoznačné vymezení a rozdělení kompetencí a odpovědností. Zvolení politici se jeví jako nekompetentní a nezodpovědní, za nic nikdy nemůžou, ….. . A v takových podmínkách se potom prosazují jak v rámci daného systému, tak i úplně mimo tento systém ti "šikovnější, kde kdo do všeho zasahuje a kecá“.

V demokracii s poměrným volebním systémem a deformovaným rozdělením stání moci (dnes je tak označovaná „parlamentní demokracie“) je poměrně snadné takový systém účelově ovlivňovat - infiltrovat jej vhodnými lidmi, korumpovat určité vlivné osoby a celé orgány, strany, omezovat účinnost kontroly, vymahatelnost práva….., zkrátka destabilizovat a paralyzovat jej, jak je jen za dané situace zapotřebí.

Takovou zemi potom není až tak velký problém zvenčí ovlivňovat, ovládat a prosazovat v ní své zájmy. Asi proto je snaha těch mocnějších vyvážet takovou podobu demokracie za každou cenu, podobně jako tomu bylo, když se z druhé strany vyvážel socialismus s komunismem před léty.

Nějaký takový systém zjevně máme i u nás (podobně jsou ale na tom i v Německu, v Rakousku, ve střední Evropě ….. , nabízí se otázka, jestli to není náhodou důsledek poválečného uspořádání a rozdělení mocenských vlivů světových mocností v celé oblasti?) 

No, a za takových podmínek v dané zemi potom může začít, aby "peníze" tekly tam, kam téct mají:

• Vytváření stále rostoucího samoúčelného státního dluh u příslušných zahraničních věřitelů, který se nikdy nesplácí a splácet nehodlá, naopak se stále jen navyšuje nebo aspoň udržuje, platí se jim za něj úroky a náklady na jeho správu (náš státní dluh se blíží dvěma biliónům Kč?)
• Podpora zadlužování obyvatelstva u zahraničních bank, které z toho nehorázně tyjí (kolik to je dnes biliónů Kč?)
• Nesmyslné „za hubičku“ vyprodávání státního majetku, národních zdrojů, národního bohatství, zlatého pokladu, firem, …. v kterých rukou většina toho asi končí?
• Odevzdávání know-how do zahraničí bez náhrady (tuny technické dokumentace a patentů byly ihned vyvezené ze země ….., proč asi, když jsme údajně byli tak zaostalí?)
• Odcházení vystudovaných a kvalifikovaných lidí jako levné pracovní síly do Německa a jinde do zahraničí a to bez náhrady, doma potom samozřejmě chybí a jsou problémy.
• Využívání domácí levné kvalifikované pracovní síly v domácích „montovnách“, jejichž produkci následně finalizují a na zahraničních trzích úspěšně, s násobně větším ziskem, realizují noví "spojenci a dobrodinci".
• Ztrácení vlastní soběstačnosti (což je vážné bezpečnostní riziko), bezbřehé otevírání strategického vnitřního trhu vnější produkci a podporování likvidace konkurenčních domácích producentů.
• Vzdávání se zavedených zahraničních trhů bez náhrady, které okamžitě obsazují noví "spojenci a dobrodinci".
• Blokování zahraničních odbytišť prostřednictvím samoúčelných politických obchodních sankcí, na nich se ale bez jakýchkoliv skrupulí velice rychle realizují opět noví "spojenci  a dobrodinci". 
• Přijímání různých mezinárodních závazků v zahraničí, samozřejmě za vlastní, na vlastní účet (kolik desítek miliard je to ročně?)
• Atd., atd. ……..

To není nějaké naříkání. Je to jen konstatování reality, jaká je. A že rétorika o našich nových "kamarádech", kteří to s námi myslí jen a jen dobře a nezištně, není až tak pravdivá, že je jen účelovou demagogií a propagandou, která je nezbytnou součástí takového mocenského koloniálního systému.

Stěžovat si ani moc nemůžeme, protože něco takového jsme přece chtěli. Jsme stále hladoví, zkorumpovatelní, naivní, a tak trochu hloupí – principu nekompromisního reálného businessu a kapitalismu neznalí.

Dnes nic nezměníme, protože ani sami nevíme, co bychom vlastně chtěli. Ale určitě můžeme udělat to, že konečně odložíme své růžové brýle, svou naivitu a budeme vnímat realitu takovou, jaká skutečně je - business, obzvláště ze strany těch, kteří jej umí, není nějaká dobročinnost a charita, nikdo k nám nepřichází jen tak nezištně, že to s námi myslí jen dobře ......., kapitalismus principiálně nemůže popřít sám sebe.

Dnešní podoba Evropy je samozřejmě výhodná především pro ty mocnější (je to jejich dílo). Ti žádný návrat někam zpět ve vlastním zájmu nedopustí, protože nás méně mocné potřebují, potřebují „své kolonie“. Jsme součástí jejich scénáře a "poslušně odvádíme své vybrané voly a hřivny stříbra“.

Je ale jen na nás, jestli takoví i nadále zůstaneme a nebo se dokážeme emancipovat a jako rovní prosadit. Politické pnutí, někdy jak vidno „až na krev“, které se u nás doma odehrává v posledních letech, je zjevně právě o tom, jestli i v dalším čtvrtstoletí bude pokračovat naše kolonizace se všemi negativy, ale i určitými pozitivy (vzhledem k předchozímu) a nebo jestli přece jen se dokážeme vzchopit a být více sami sebou, lépe využívat co máme a co dokážeme?

"Jak ve filmu říká Jára Cimrman": „Můžeš se sice ohnout, podlézt, ale potom se musíš zpátky zase narovnat“.