Charakteristickým znakem naší demokracie je absentující odpovědnost, a tak i beztrestnost

Naše pojetí demokracie po léta umožňuje, a také v plné míře praktikuje, zákulisní netransparentní vládnutí, bez jakékoliv zodpovědnosti za výsledky, následky a důsledky. Zkrátka umožňuje beztrestné vládnutí.

Demokracie je projevem evolučního prosazování se „kolektivní moci" jako protiváhy přirozené "moci individuální".

Různé přívlastky a účelové deformace demokracie jsou ukázkou její nedokonalosti, a také více či méně úspěšnou obranou ze strany "moci individuální“ proti tomuto nezadržitelnému společenskému trendu.

„Individuální" je kreativní, progresivní, ideově poměrně pevné a stabilní. Naproti tomu „kolektivní" zrovna velkou kreativitou nevyniká, je spíš defenzivní, těžkopádné a nestabilní, snadno ovlivnitelné a manipulovatelné (což může vidět dennodenně), ale jako organizované dokáže koncentrovat sílu, což je jeho výhodou, proto se přes všechny uvedené slabiny nedá přehlížet a podceňovat.

„Individuální moc" se přirozeně brání narůstající „moci kolektivní". Když už „kolektivní moc" nejde zrušit, tak ji lze aspoň účinně pacifikovat, paralyzovat, a to právě s využitím jejich slabin a nedokonalostí. Účinnost a efektivnost naší praktikované demokracie je zjevně takto deformovaná, paralyzovaná a udržovaná, jen co by nezbytně nutná a formálně existují.

Volby v rámci zastupitelské demokracie sice máme, ale čtvrtstoletí se v nich točí stále jedni a titíž lidé, stejně jako v komunisty kontrolované národní frontě před třiceti léty. Ať dotyční udělali co udělali a nebo neudělali nic, na jejich volitelnost (až na výjimky) to nemělo žádný vliv, sedí tam dodnes.

V této souvislosti je neoddiskutovatelnou zásluhou A. Babiše, že jako vakcína vytlačuje, a snad už vytlačil, tyto politické fosílie na smetiště dějin. Jenže, kdo teď bude hlídat jeho samotného a "snaživé lidi" kolem něj - s jídlem roste chuť a už dnes mu nekriticky procházejí věci, které by ani nemusely, a může být i hůř?

Demokracie představuje celý soubor principiálních, technických a procesních prvků, které jsou u nás zjevně cíleně a účelově eliminované a nebo aspoň nějak paralyzované. Hrajeme si na demokracii, ale jen v našem českém podání, taková ta známá „česká cesta", formálně se hlásíme k jejím kořenům a principům, „ale jen tak nějak po našem".

Je otázkou, proč se bráníme elementárním principům a odkazům uznávaných osobnosti, filosofů, jako, např. John Locke, Charles Louis Montesquieu, otcové zakladatelé v USA, ..... ? Vždyť ve světě jsou už po staletí vyzkoušené a ověřené. Proč se náš ústavní systém více neblíží tomu v USA, proč jsme jej po roce 89 nedovezli, když odtamtud vozíme kde co ......?

Proč náš mainstream tak striktně a emotivně odmítá prvky přímé demokracie (Okamurovi za to účelově nasazuje hlavu extrémisty a fašouna ......)? Přitom přímá demokracie je v celém demokratickém systému jeho přirozenou součástí a nezbytnou účinnou pojistkou proti nečinnosti nebo zneužití (zvůli) demokracie zastupitelské a moci individuální (i když se běžně nepraktikije, tak funguje aspoň jako zvednutý prst). V rozvinutých a kulturních zemích světa je samozřejmou součástí jejich demokratického systému, jen u nás z jejího zavedení děláme téměř „konec světa“.  

Proč je účelově zpochybňovaná a dehonestovaná přímá volba a role prezidenta republiky, jako nejvyššího představitele principiálně nezávislé exekutivní státní moci (viz. rozdělení státní moci na tři na sobě nezávislé pilíře se souborem protivah a pojistek). Nejvyšší představitel státu, co by jen „medvěd na ukazování“, je z hlediska principu, logiky a funkčnosti vládnutí nesmysl, což se u nás ukazuje dnes a denně, a to ne jen v souvislosti s M. Zemanem. Je to dehonestující deformace a paralyzování celého systému vládnutí. 

Proč u nás mluvíme o nějaké parlamentní demokracii, když demokracie bez parlamentu není demokracií. Je to účelově matoucí a zavádějící rétorika? Naše protežování parlamentní moci na úkor principiálně nezávislé moci exekutivní a soudní je v rozporu se známými a uznávanými demokratickými principy. Pokud uznáváme princip tří nezávislých pilířů moci, tak vláda parlamentu nepodléhá (známé protiváhy a pojistky přece nepředstavují podřízenost a nebo nadřízenost).

Proč mluvíme o liberální demokracii, když demokracie bez svobody (liberty) není demokracií, je to opět účelově matoucí a zavádějící propaganda? Nějaká svoboda ještě svobodnější je přece nesmysl. Svoboda buď je a nebo není. Demokracie s jakýmkoliv přívlastkem vždy představuje jen nějakou její deformaci a omezení (buržoazní, sociální, nacionální, lidová, .....). Demokracie žádný přívlastek nepotřebuje. Opět, demokracie buď je a nebo není.

Proč u nás tak hájíme a protežujeme poměrný volební systém, když můžeme za čtvrtstoletí doložit, že je zdrojem nestabilního a nefunkčního vládnutí - spíše nevládnutí. Je zdrojem korupce a rozkrádání státu. Nevyvozuje žádnou odpovědnost za výsledky, následky a důsledky učiněných rozhodnutí, dává tak beztrestnost dotyčným případně provinilým (a to i politickou). Většinový systém je ve světě vyzkoušený, ověřený a praktikují jej významné rozvinuté a kulturní společnosti. A nebo je naopak cílem a účelem mít takové labilní vládní prostředí, aby bylo možné kdykoliv vyvolat nějakou krizi a celou společnost zaměstnat uměle vytvořenými problémy, aby .......? Jaká je vůbec míra naší nezávislost a suverenity, není to náhodou povinná daň ta to, že vůbec jsme ......?  

Dokud i nadále bude mít navrch cílené a účelové udržování formálního pojetí naší demokracie, a ta bude nadále očesávaná o její přirozené logické funkční prvky, které ji demokracii dělají, tak také její účinnost, efektivnost, a nakonec i podstata půjde více a více „do háje“, navrch stále budou mít různí "šikulové, šmejdi a různé jiné vnější vlivy".

Nemusíme hned podléhat emocím a hledat v tom něco nenormálního. Evidentně je to všechno přirozené a logické každodenní střetávání - boj „individuálního“ a „kolektivního“. Přičemž jedna strana té druhé, když jen může, vůbec nic jen tak nedaruje. A nakonec, navrch má vždy ten, kdo lépe zná a umí (v čemž bohužel demokracie tahá za ten kratší konec). Takže jak říká klasik: „Musíme se více snažit .....“, vážení demokraté.