Podobný text jsem napsal v diskusi k článku „Platy učitelů, kariérní řád“ ministryně školství Kateřiny Valachové. Toto téma si zaslouží větší publicitu a diskusi, proto jej s dílčím doplněním uvádím jako samostatný blog.
Peníze, peníze, peníze, ..., stále jen peníze! Domníval jsem se, že to je rétorika spojená především s reálným kapitalismem, "dělat peníze a hromadit peníze". Dnes to ale vypadá, že je to také účelová politika tzv. sociálního státu. Tj., "nadělat z lidí chudáky a potom si je uplácet a kupovat za třicet stříbrných, a tak si je udržovat sice v určité naštvanosti a neustálém napětí, ale hlavně závislé na daném systému a pod jeho stálou kontrolou".
Zvyšovat kvalitu vzdělávání JEN neustálým navyšováním učitelských platů je stejně účinné, jako mámit z jalové krávy tele.
Ano, učitelé mají nízké platy, o tom není pochyb. A měli by mít násobně větší.
Jenže, plat je také finanční odměna za výkon, kvalitu a výsledek, s čím má ne zrovna zanedbatelná část učitelů problém. Na druhé straně to zase není tak úplně vina jen samotných učitelů, ale především jejich vedení, od vedoucích pracovníků na samotných školách, až po ministerstvo, včetně paní ministryně. Kdo udělal nějakou zkušenost s MŠMT, ten zjistil, že je to jako: "Paní ministryně o voze a lidé pod ní o koze". Mistři každou chvíli přicházejí a odcházejí, takže proč by se úředníci nějak vzrušovali. A tak si vedou a dělají stále svou.
Oblast vzdělávání u nás má naprosto nedostatečnou úroveň systému managementu. A proto se také každou chvíli dozvídáme i ne zrovna lichotivé výsledky, jaké náš vzdělávací systém produkuje.
Způsobilost a schopnosti vedoucích pracovníků ve vzdělávání je více než často zcela mimo reálné potřeby dneška. Řediteli škol se obvykle stávají „ti nejlepší češtináři, matikáři, tělocvikáři apod. nebo ti v daném kolektivu oblíbení", což je sice určitá výhoda, ale naprosto nedostatečná kvalifikace pro manažerskou pozici, kterou dnes židle ředitele školy je.
Tzv. „funkční vzdělávání“ (jehož obsah a kvalita je také k diskusi), kterým novopečení ředitelé „až někdy potom“ procházejí (když už musí), je z jejich strany většinově vnímáno s despektem, jako nutné zlo a pro ně „pedagogické odborníky“ jako naprosto zbytečné. Tomu potom také odpovídají i stopy, které na zvýšení jejich manažerských kompetencí zanechává, tj. zcela nedostatečné.
A tak ministerstvo, které samotné funguje jako úřad, si ze svých ředitelů škol dělá k obrazu svému sobě podobné úředníky, což je na hony vzdálené nějakému managementu, který by měli představovat a měli by tak zajišťovat požadovanou kvalitu vzdělávání a jeho další rozvoj.
No, a tak nakonec i jejich učitelé mají takové platy, jaké mají. Přitom finančních prostředků ve společnosti je skutečně dost. Jen každý vedoucí pracovník (v celé vertikále) se musí na své úrovni o ně pro své pracovníky postarat a pokud možno po zásluze je spravedlivě rozdělit. Proto stále platí, že: "Nejsou špatní učitelé, jsou jen špatní vedoucí".
