Standardní politické strany mají korupci už ve svých genech

Korupci mají naše standardní politické strany zjevně už ve svých genech. Vyplývá to ze samotné podstaty jejich existence. Za takových okolností je jakýkoliv boj s korupcí marný.

Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemohu se zbavit dojmu, že právě probíhá zápas o to, jestli náš politický systém bude ze své podstaty dále jen korupční a pokrytecký a nebo jestli se posuneme k něčemu více transparentnímu, férovějšímu a tedy i přijatelnějšímu.

Když jsem se po roce 89 dozvěděl a pochopil, že Lenina, Trockého, … a celou VŘSR v Rusku podporovala a financovala tehdejší  německá vláda, podobně USA, …, tak mně bylo zcela jasné, že ani na tomto poli není nic jen tak samosebou, zadarmo a vždy je to jen „něco za něco“.

Náš politický systém je založený na existenci a soutěži politických stran a hnutí v demokratických volbách. Tyto politické subjekty potřebují pro svou existenci, činnost a hlavně, aby měly ve volbách šanci vůbec nějak uspět, finanční prostředky. Jejich legitimní finanční příjmy jsou spojené se státním rozpočtem a donátory, které otevřeně přiznají a legalizují. To je ale evidentně nedostatečné. A tak naše standardní politické strany jsou významně závislé na finančních prostředcích z různých jiných zdrojů a od jiných donátorů, kteří už tak transparentní a legitimní nejsou. Tyto subjekty prostředky k dispozici mají, mohou je poskytnout, a také je velice rádi a ochotně poskytnou, pokud ale …. !!! Věcně se jedná o normální obchod, „něco za něco“. Jenže to „za něco“ moc publikovatelné a veřejností akceptovatelné zřejmě není. A také, kromě nelegitimnosti takovýchto transakcí, voliči vůbec nevědí, komu ty naše standardní politické strany takto vlastně slouží. Jestli voličům a nebo těm, kteří je platí. Odpověď je nasnadě.

A tak máme za sebou čtvrtstoletí různých sponzorských afér, kterým se nevyhnula žádná z našich standardních politických stran a některé to dokonce stálo jejich existenci. A to jsou jen případy, pověstné špičky ledovce, na které se dosud přišlo … . A co ten zbytek?

Naše standardní politické strany jsou z existenčních důvodů nucené tuto podporu aktivně vyhledávat a říkat si o ni, jako že ta je jim z druhé strany samozřejmě dobrovolně a stejně aktivně poskytovaná. Jelikož ale nikdo nic nedává zadarmo, tak naše standardní politické strany si každý takto inkasovaný příjem musí evidentně „nějak odpracovat“. No, a když takovéto účelové a vzájemně výhodné transakce jsou vždy stejně účelově nějak zamlžené, netransparentní a podivné, tak co to potom je, když ne korupce? Z toho plyne, že za takových okolností korupce je nezbytnou součástí a vůbec nezbytným předpokladem existence a působení našich standardních politických stran.

Máme sice za sebou také čtvrtstoletí určitých snah o zprůhlednění tohoto korupčního politického prostředí, ale jak stále vidno, jejich účinnost je veškerá žádná.

Z toho je naprosto zřejmé, že za takových okolností je také jakýkoliv boj proti korupci marnou snahou. Vše, co se nám, ve jménu boje proti korupci, předkládá a předvádí, je jen pouhopouhým vědomým pokryteckým divadlem. Vše začíná už v nejvyšších patrech celého politického systému. Takže potom i potírání korupce v nižších patrech naší společnosti vyznívá jen také jako“ „Zloděj volá, chyťte zloděje!“

A najednou se tu objeví nějaký Babiš. Osoba natolik majetná, že si jako politik a jeho hnutí, o nic nikomu říkat nemusí. Že si může za své prostředky dělat a prosazovat co sám chce, a směřovat si kam sám chce, jen když na to voliči slyší, dovolí mu to a ve volbách to ocení.

Ještě významnější na tom je skutečnost, že nemusí nic tolik tajit, zastírat a může tak být otevřený a poměrně značně čitelný. On sám je dnes pod takovou kontrolou, jak svých konkurentů, tak celé veřejnosti, že každý jeho přešlap, byť jen malý, je velice obtížné zamést někde pod koberec.

A ještě to má jeden efekt. Plody jeho podnikatelských i politických aktivit jsou zatím zužitkovávány na půdě domácího prostředí. Je sice zcela nezpochybnitelné, že sleduje své vlastní zájmy, ale přitom kultivuje zemi, ve které žije a působí. A tímto se také odlišuje od ostatních.

Voliči to všechno zjevně vnímají tak, že ať je Babiš jaký je, tak pro nikoho ve volbách není jako „zajíc v pytli“, A ti, co jej volí, vědí, koho volí. Což vůbec nemůžeme říct o našich standardních politických stranách, u kterých nikdo pořádně neví, kdo za nimi stojí a komu tedy musí sloužit a komu plnit. Kdo chce, ten si Babiše vybere a zvolí, kdo nechce, ten si vybere někoho jiného. Dnešní situace a nálada ve společnosti naznačuje, že voliči už o „zajíce v pytli“ nestojí. A tak by se dalo říct, „jen více takových Babišů“.

Zdá se, že podobným směrem se vydal i nový politický subjekt, který představuje Petr Robejšek s Markem Dospivou v zádech. Z jejich dosavadních vyjádření ale zatím vůbec není zřejmé, o co těm dvěma ve skutečnosti jde a jestli oba budou ochotni nést svou kůži na trh a nechat se z ní svlékat stejně jako Babiš. Jasno v tom ještě není, ale určitou naději to představuje. A hlavně, lidé jsou vždycky rádi, když si mohou vybrat z něčeho přijatelného, což by Robejšek s Dospivou mohli nabídnout. Jen, aby nakonec ještě necukli a nevzdali to.

Máme politický systém, jaký jsme si vybrali. A tak si asi budeme muset také zvyknout na to, že nás v následujících letech budou reprezentovat a vládnout nám majetní lidé, jak je tomu jinde ve světě. A naše standardní politické strany se tak možná ztratí v propadlišti dějin, pokud na poslední chvíli s něčím nový životaschopným nepřijdou.

V této fázi vývoje společnosti a našeho politického systému, se to jeví jako pozitivní a ozdravné. Jenže jak to bude vypadat, až se celý systém překlopí do stavu, kdy si ve volbách budeme vybírat jen z Babišů, Dospivů a jim podobných? Pokud by se pánové skutečně řádně starali o blaho svého lidu, tak proč ne. Jenže, „jak byli kluci šikovní se dopracovat ke svému jmění, stejně tak budou šikovní se domluvit, jak se o moc v naší zemi mezi sebou podělit“. A potom na určitou dobu zde nebude nikoho, kdo by jim v tom nějak účinně konkuroval. Což zase může směřovat k nějakému novému celospolečenskému problému.

Nástup transparentního financování politických stran a hnutí adresným a neskrývaným finančním kapitálem, a tedy kdo za tím stojí, je dnes asi nezadržitelný proces. Lidé chtějí do věcí takto vidět. A je otázkou, jestli už jen taková  bude i  budoucnost a nebo bude-li možné tento trend přece jen nějak smysluplně a efektivně alternovat.

Jak korigovat závislost „potenciálního volebního úspěchu“ politických stran na výši vynaložených stranických financí? Určitá varianta by tady k diskusi byla. A pro naše standardní politické strany by to mohla být i cesta k jejich případné záchraně. Mohli bychom ji nazvat: „Více demokracie“.

Naše politické strany zjevně nejvíce drtí financování mnohamiliónových volebních kampaní. Už tady byly snahy, jak „nějak zastropovat“ výši volebních výdajů a podobně, což samozřejmě nikdy k ničemu nevedlo, protože se to zcela přirozeně vůbec nikdy nepovedlo.

Jak by to ale vypadalo, kdyby naše volby a případná referenda, se konala častěji, pravidelně, aby minimálně aspoň jednou za rok byly vždy nějaké volby (v následujících letech si to ostatně můžeme odzkoušet). Vznikla by tak jedna nepřetržitá permanentní volební kampaň. Najednou by všechny politické strany nebyly schopné takovou finanční zátěž unést, protože i „tajemní sponzoři“ nerostou jako houby po dešti a mají své limity. A strany bez rozdílu by musely intenzivně hledat jiné, účinnější, hlavně levnější a dostupnější komunikační a prezentační prostředky, snižovat svou finanční závislost . Samozřejmě, disponibilní finanční kapitál vždy bude mít svou výhodu a svůj vliv, ale „kluci umí také velice dobře počítat a vědí, co se jim ještě vyplatí a co ne, kolik by měli ještě pustit“.

Nám jde o to, aby nám tady nezanikaly politické subjekty, které samy finančním kapitálem v takové míře nedisponují, aniž by se pro zachování vlastní existence musely nutně účelově korumpovat. A aby potom jednou zase vše nesměřovalo k nějaké „poloilegální podobě strany sociální demokracie 19. století nebo následné komunistické strany počátku století 20.“, proti zoligarchizovaným stranám nové doby (z technologických důvodů by to dnes vypadalo asi jinak, ale podstata může být stejná).

Pokud chceme, aby naše demokracie byla stále aspoň trochu demokracií a chceme ji mít pro sebe, tak se na ní musíme jednotlivě aspoň tou minimální formou podílet. To znamená, že musíme "svůj podíl na vládnutí" řádně a pravidelně uplatňovat ve volbách. Je to tím nejmenším, co můžeme pro výkon demokracie každý jednotlivě udělat. Že to má svůj význam, stačí se jen podívat, jakou paniku vyvolávají různé průzkumy volitelnosti …. Volby by se měly stát ne jen nějakým "svátkem jednou za čas", ale něčím zcela běžným, rutinním a samozřejmým. Stejně tak, jako každoročně chodíme platit poplatky za popelnice nebo podáváme daňová přiznání, bychom vždy v určité části veřejné správy měli zrevidovat a aktualizovat, kdo nás zastupuje. Stalo by se z toho určité pravidelné reportování politiků svým voličům za uplynulé období a současně předkládání nových plánů, co by voliče mělo čekat v období následujícím.

Musí také ale zmizet a nebo je potřebné jen prohlédnout, výroky našich politiků a politologů typu, že „nemůžeme lidi stále obtěžovat nějakými volbami“, „lidé jsou z voleb už unaveni“, „politici vedou stále nějakou volební kampaň a nemají tak čas na práci“, „strana doplatila na to, že nesla politickou odpovědnost“, nebo „strana musela dělat nepopulární opatření“, …... To všechno je jen účelová rétorika a politická demagogie.

Pokud politici dělají nepopulární opatření, tak „ať jdou s takovou politikou do háje“. Žádná omluvitelná nepopulární opatření nejsou. Jsou jen opatření pochopitelná, pokud vedou k lepšímu. V devadesátých letech jsme mohli viděli, že i utahování opasků bylo chápáno a akceptováno, a vůbec nebylo bráno jako nepopulární opatření, kdyby jen nedopadlo takovým rozčarováním, jak nakonec dopadlo. A nakonec, nejlepší volební kampaň je dobře odvedená práce, a ta se potom prodává sama, stejně tak jako „Babička Boženy Němcové“.