Nenechávejme se mást nepřesným výkladem a vnímáním dnes frekventovaných pojmů, jako je např. „elita“ nebo „elity“. Podívejme se raději do slovníků. Ono je vždy dobré mít hned od počátku jasno.
Takže, jak je to s těmi elitami? Co uvádějí chytré knihy?
„Elita“ - výkvět, menšina s mimořádnými vlastnostmi, vybraná část celku.
Vedle toho stojí „elitářství“ - koncepce vycházející z významu úlohy elit ve vývoji společnosti, nadřazenecké, povýšené vystupování.
Je to krátké, stručné, přesné a asi i srozumitelné.
Chápu to tak, že o člověku (nebo menšině), který představuje a patří mezi „elitu společnosti“, se takto vyjadřují a hodnotí jej ti ostatní kolem. Většina společnosti tímto a takto dává najevo svůj obdiv, uznání a úctu k jeho výjimečnosti, což jej v jejich očích nad ostatní povznáší.
Pokud se ale někdo a nebo někteří sami na "elitu" pasují a prezentují se jako "elita", tak to obvykle s jejich výjimečností moc společného nemá. Ukazuje to spíš na projev krátkozrakosti, sebestřednosti, povýšenosti, nadřazenosti, tedy na „elitářství“.
Pojmy „elity a elitářství“ se zřejmě s politikou pojí už od nepaměti a je tomu tak dodnes.
"Elity" národa představují konkrétní výjimečné osoby a určité hodnoty, o které se politici často opírají, nebo někdy spíš otírají a často se snaží je ke své vlastní politice využít.
"Elitářství" představují určité osoby a skupiny, kteří se jako „samozvané elity“ chovají a politiku se takto sami ovlivňovat snaží. Vzhledem k tomu, že často ve skutečnosti sami ani ničím výjimečným nejsou, tak stejně často, jako kolaborující, se stávají prostředkem a nástrojem někoho jiného, který může být vidět a nebo je jen někde v pozadí (zkrátka oportunisté).
Jak vypadá a jak se chová skutečná "elita" bylo možné vidět v pořadu 90´ ČT24.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/11412378947-90-ct24/216411058131031/
Režisér Juraj Jakubisko ve více než hodinovém dialogu tohoto pořadu promlouval jako klidný, vyrovnaný a s životem srovnaný starší pán, který už nemá potřebu nic předstírat a na nic si hrát. Za něj mluví jeho život a dílo. Nerozhodily jej ani stále opakované návodné otázky snažící se moderátorky. A tak jeho názory, ať říkal co říkal, vyznívaly lidsky, srozumitelně, seriózně a věrohodně. Proti němu seděl ředitel Národního divadla Jan Burian, u něhož, ať říkal co říkal, nešlo přehlédnout jeho nervozitu, křečovitost, nesrozumitelnost, a tak i nevěrohodnost. O tom, kdo v tomto případě představuje "elitu", nechť si udělá obrázek každý sám.
Jak se chovaly „elity našeho národa“ v letech nedávných, stejně tak jako v naší historii, a jaký měly vliv na politiku, o tom bylo napsáno hodně a není potřebné opakovat.
Ale jako podstatná a významná se jeví dnes opomíjená „jejich odpovědnost za důsledky a následky", ke kterým tak přispívaly a nebo které takto přímo způsobovaly.
Ztotožňuji se s názorem, že "vždy více zodpovědnosti padá na hlavu toho moudřejšího, mocnějšího, silnějšího, vlivnějšího …“. A "elity" určitě svou moudrost, moc a sílu osobnosti představují. Proto na ně také tak padá i podstatný a významný díl jejich zodpovědnosti.
Pozn. Není žádných pochyb o tom, že „elity“ jsou klíčem a tvůrcem pokroku lidstva. Vždy za něčím objevným, pokrokovým stojí nějaké konkrétní jméno a nebo tým, který ale stejně vede někdo s konkrétním jménem. „Žádný dav ještě nikdy nic nového nevymyslel. Vždy představoval buď jen chaos a nebo byl určitou hybnou silou, ale v jejím čele vždy stál zase jen určitý jedinec konkrétního jména nebo nějaká skupina, která s tímto davem pracovala“.
Je dobré se ohlížet do historie, jakou úlohu kdy "elity" hrály a kam ve své době společnost často přivedly. A je také na zváženou a k rozlišení, zda se vždy jednalo o skutečné "elity" (jejich přínosy, či selhání) a nebo jen o projevy "elitářství" (diletantství).
Příkladů je bezpočet. Jen ilustrativně ty typické, které jsou ale stále i dnes nějak zamlžované a také nějak podivně vykládané a překrucované.
Jestli se o roce 1948 se mluví jako o "komunistickém puči", tak kdo je schopný vnímat všechny historické události, které tomu předcházely a k tomu vedly, tak minimálně nemůže přehlédnout „podivné politické hrátky tehdejších vyvolených politických představitelů“, a že je jako tehdejší „takzvané elity“ přehrál a převezl (v té době legitimním způsobem) „nějaký vyučený truhlář od Zlína se zástupy obyčejných lidí z ulice“, což potom mělo známé důsledky a následky pro dalších čtyřicet let.
Obecně všechny války, které kdy byly vedené, vždy byly jen selháním tehdejších "elit" a nebo rádoby elit, tedy "elitářství", s katastrofálním dopadem na milióny nevinných lidí.
II. sv. válka je nám dnes stále více veřejně prezentovaná „jako by jen záležitost Adolfa Hitlera, případně nacistického Německa“. Ale téměř vůbec se už veřejně nemluví o tom, že bez souhlasu, zjevné podpory (politické, finanční i materiální) a přihlížení tehdejších světových "elit" by nikdy nemohla vůbec vzniknout a nabýt takových zrůdných rozměrů, které nám dokládá historie. O těchto "elitách", o jejich odpovědnosti a spoluvině, se dnes jaksi moc konkrétně, adresně a veřejně nemluví.
Podobně "velká válka" před tím, plánovaná a vyprovokovaná tehdejšími "elitami". Dnes o ní můžeme číst jako o určitých historických událostech a faktech, ale o zodpovědných tehdejších "elitách" se také dnes konkrétně adresně a veřejně moc nemluví (Sarajevský atentát tou pravou příčinou určitě nebyl).
A co revoluce v Rusku? Co "elity" tehdejšího carského dvora, které přivedly svou zem do stavu bídy a k tomu ještě do velké války. "Elity" tehdejšího Německa, kterým (jak už známo) tato revoluce měla posloužit proti Rusku, jako válečnému protivníkovi, a tak ji financovaly a podporovaly. A "elita" tehdejší skupiny ruských intelektuálů z exilu, která revoluci za uvedené podpory vyvolala a provedla s následnými dopady a důsledky na dalších sedmdesát let (z dnešního pohledu o "elitě" nikdo moc mluvit asi nebude, ale taková byla tehdejší skutečnost). Trvalo to sto let, než se o těchto věcech začalo trochu více veřejně mluvit. A ještě mě v této souvislosti napadá, kdo vlastně vůbec financoval vznik a působnost našich legií v Rusku po revoluci (každá sranda přece něco stojí)?
Jako by vždy existovala nějaká objektivní historická kolektivní vina, že se vraždily a na jatka posílaly milióny nevinných lidí.
Z dnešního úhlu pohledu by někdo mohl říct, že o tehdejších "elitách" ani nemůžeme dnes jako o "elitách" vůbec mluvit. Ale tehdy to "elity" a nebo rádoby elity, tehdejší společnosti byly.
Jak vidno, jestli se nakonec jednalo o "elity" a nebo jen o "elitářství", to na podstatě věcí a jejich důsledků a následků jejich jednání nic nemění a nikoho to neospravedlňuje.
Ostatně kdo ví, proč asi T.G. Masaryk po roce 1918 zrušil užívání všech šlechtických titulů ....? A také stále platí, že kdo nezná svou minulost, svou historii, je odsouzený k tomu, aby si ji prožil znovu.
Proto chovejme náležitou úctu ke skutečné "elitě našeho národa" a jejím záslužným činům, ale nepřehlížejme projevy "elitářství", které nás jako obvykle vedou někam do pekel.
