Demokracie je hra. A to taková, jaký je její každý jednotlivý hráč

Každý by se měl hře na demokracii učit, o čem je a jak ji uplatňovat. Potom možná přestaneme mít pocit, že jsme jen stádem ovcí, které vedou berani.

Zamýšlet se nad demokracií, mluvit a diskutovat o ni, to nenáleží jen hlavám pomazaným a vyvoleným, jak je nám často podsouváno. Už jen proto, že z podstaty věci se na ni všichni podílíme (aspoň teoreticky).

Demokracie je jedna z možných her na správu věcí veřejných. Obecně platí, že úroveň každé hry určuje vždy právě ten nejslabší z hráčů (tolik uvádí teorie her).

Ve hře na demokracii jsme těmi hráči my všichni – lid (demo-kracie). Potom každý, ať chceme nebo nechceme, přispíváme svou měrou k její úrovní, a to podle našeho přístupu, našich znalostí a schopností. A ne jen k úrovni jejího průběhu (výkonu demokracie), ale i k nastavování jejich pravidel, podle kterých se hraje (právního řádu).

Nenamlouvejme si, že každému z nás jednotlivě jde vždy především o společný veřejný zájem a teprve potom o zájem osobní. Přirozeně je tomu právě naopak: „Košile je bližší než kabát“.

Veřejný zájem je spojením a sjednocením většiny určitých osobních zájmů dohromady, které je pro danou většinu výhodné, a proto se na ni dokáže shodnout.

Pokud jednotlivec (či skupina) je schopen někdy získat nějakou výhodu, tak v naprosté většině případů ji přirozeně využije, a to bez ohledů na zájem ostatních. Jedná tak buď promyšleně a nebo často nedomyšleně, bezprostředně a krátkozrace, bez dohlédnutí možných dopadů a následků. To stejné platí i o případné většině vůči ostatním.

Neustálý střet mezi osobním a společným je právě ta hrana, na které se naše hra na demokracii pohybuje, láme, přechyluje se na jednu, či druhou stranu. Stále je a bude existovat napětí, a tedy přetahování se mezi zájmem osobním, úzce skupinovým a zájmem společným. A pro dosažení výhry se používají všemožné techniky a prostředky, protože jak uvádí klasik: „Vítěze se potom nikdo neptá jak …“. Z toho je zřejmé, že hra na demokracii má kromě svých ideálů svobody, rovnosti a solidarity také spoustu negativních průvodních jevů, od populismu, pokrytectví, demagogie, manipulace a korupce až po historicky známé násilí a teror (viz. Francouzská revoluce, Německo třicátých let, aj.), to vše pod hlavičkou demokracie.

U nás užívaná forma demokracie je upravená právním řádem. Je daná a měla by fungovat a pracovat prostřednictvím právního řádu. Jeho prvořadým úkolem by mělo být chránit každého z nás před zvůlí ostatních. A je jedno, zda se jedná o zvůli jednotlivce, která ohrožuje a poškozuje ostatní, a nebo o zvůli většiny, která ohrožuje a poškozuje jednotlivce, či menšinu.

Tak je to teoreticky, byť ve skutečnosti to bohužel vypadá poněkud jinak. Ale právě tu naši realitu a praxi si můžeme aspoň z části ovlivňovat sami právě tím, na jaké úrovni každý z nás naši hru na demokracii hrajeme. Skutečností je, že:

Kdo zná, ten se vyzná, a může potom vyhrávat, a prosazovat své zájmy.

Kdo nezná, ten je slabším hráčem, ten prohrává, musí platit a musí se podřídit.

Slovo demokracie v těchto dnech užíváme a skloňujeme ve všech pádech od rána do pozdního večera. Ale z mnohých vyjádření je zřejmé, že věcný obsah a význam toho slova u některých zatím zcela nalezený nebyl. A nebo dotyčný pracuje jen s jeho vlastním, osobitým a ničím nepodloženým výkladem a pojetím. K překvapení je, že tento projev je možné pozorovat i u lidí, kteří se politikou nebo politologií přímo živí (pokud se ovšem nejedná o projev účelový nebo na objednávku a ve prospěch někoho, což také patří k používaným praktikám hry na demokracii).

Při dnešních možnostech internetu, a tak dostupnosti řady encyklopedií, výkladových slovníků a odborných prezentací a článků, není pro nikoho žádný problém, aby si tento prostor seriózně věcně doplnil. „Ono je nakonec vždycky dobré, když ta naše hlava ví, o čem to ta naše pusa mluví“, tuším, že v podobném duchu něco takového řekl blahé paměti Miroslav Horníček. Také je pozoruhodné od J. A. Komenského (1592–1670): „Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat“, a ještě více: „Nevěřte všemu, co se Vám předkládá, ale zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami.“

Takže ke schopnostem hráče na demokracii určitě patří aspoň základní znalost věci, pravidel této hry, být ve střehu, číst hru, své spoluhráče a protihráče. S tím souvisí i schopnost včas prohlédnout, „jakou boudu kdo tady na nás hraje“. Všechno se samozřejmě nastudovat nedá. Proto je to také o životě, zkušenostech a paměti.  Např.: „Kdo s kým, kdy, jak a za kolik ….“. Je hodně užitečné si čas od času poslechnout ty, co už opravdu něco pamatují.

Vypadá to, že hra na demokracii je jako „poker“.

Pokud chci být tím jednotlivcem nebo užší skupinou, která vyhrává a chce hru stáhnout na svoji stranu, musím znát a umět, umět rozdat karty, mít ty správné karty, musím být prozíravý, přesvědčivý a pokud ty karty nemám, tak musím umět dobře blafovat.

Pokud chceme být tou většinou, která minimálně není jen hloupě obehrávaná (pokud je to vůbec možné), tak musíme také o tom něco znát a umět, musíme hru sledovat, mít reálný pohled, správný odhad, dokázat rozpoznat, kdo s kým a s jakými kartami hraje, zda hraje vůbec pro nás a nebo jestli jen účelově blafuje.

Výhodou každého hráče hry na demokracii je, že na začátku každé nové hry ty správné karty v rukou drží. A záleží jen na něm, jak s nimi naloží, jakou hru spolu s ostatními s nimi dokáže zahrát, co dokáže uhrát a zda nakonec s nimi vyhraje a nebo jestli je zahodí.

Minulý týden nám ukázal, že jako většina hráčů na demokracii základní instinkty takové hry máme v krvi. Ale také, že by to chtělo tak trochu ještě kultivovat. Potom možná odpadnou i různé doprovodné taškařice, kterých jsme dnes svědky a nakonec možná už jen tak někomu nebude stát za to, aby na nás nějakou „habaďuru“ zase zkoušel.

Demokracie je něco, co je neustále v ohrožení. Někteří zasvěcení dokonce uvádějí, že právě proto demokracie ve skutečnosti nikdy pořádně ani neexistuje, viz.

http://myego.cz/item/proc-je-demokracie-spatnou-formou-vlady.

Je to asi jako naše ohrožení chřipkou. Její virus je stále kolem nás, vyvolává někdy slabší, jindy silnější infekční tlak. A je na nás, jak dokážeme být vůči takovému tlaku odolní. Prodělaná chřipka sice dočasnou imunitu vytváří, ale ne trvalou, doživotní. Proto je potřené se stále udržovat v dobré kondici, a to jak proti chřipce, tak co by hráči hry na demokracii. Jinak místo nás budou hrát jiní a my budeme jen přihlížet a nebo jednoduše nás jen tak přehrají.

Může se zdát, že veškeré takové snažení marné jest. Pokud by to bylo skutečně pravdou, potom bychom se ale ve svém historickém vývoji lidstva vůbec k nějaké demokracii ani nikdy nedostali, a už vůbec ne k té naší.